Když jsem se po půlhodinové jízdě na skútru lehce vydrncaná z příjezdové cesty konečně ocitla v Green School, byla jsem tím prostorem naprosto ohromená. Po prvních pár minutách prohlídky jsem si přála být znovu školákem a v tomhle bambusovém zázraku nasávat energii okolní přírody a učit se jak měnit svět.

V čem je Green School jiná
Tohle je jádro hlavní budovy, kterému se říká srdce školy. Takový mile hřejivý název, že?

Ale nejdřív info vsuvka, o co vlastně jde. Green School je nezisková soukromá mezinárodní škola, kterou v roce 2006 začali budovat John a Cynthia Hardyovi. Z džungle a rýžových polí nedaleko města Ubud (na ostrově Bali) vyrostla škola, která v roce 2008 otevřela své brány pro devadesát dětí. Jejím specifikem je především to, že je skoro celá postavená z bambusu, využívá obnovitelné zdroje energie, má vlastní eko hospodářství, kde se děti se v rámci výuky starají o zahradu i zvířata, a spostu dalších vychytávek. Snahou Green School je vychovávat ze svých studentů kritické a tvůrčí myslitele, kteří budou prosazovat udržitelnost světa a životního prostředí. Více si poslechněte v TED talku Johna Hardyho Můj sen o zelené škole, přečtěte na jejich webu nebo mrkněte na výcuc na Wikipedii 😉

Vyměň odpad za studium

Tak a teď zpátky. Jak jsem zmínila, účasnila jsem se spolu s dalšími cca dvanácti lidmi prohlídky s průvodkyní. Tou byla sympatická Holanďanka, která má v Green School všechny tři děti. Jedno je ve školce, druhé na základce a třetí na střední. Během hodinové procházky po areálu jsme si díky ní vytvořili představu, jak něco takového může fungovat.

Kdo by chtěl být zvěčněn na bambusových základech školy, stačí, aby se stal mecenášem.

Jedna z věcí, která se mi na Green School moc líbí, je přístup k místním. Mají zde nastavené pravidlo, že 20% studentů školy tvoří právě oni – na jejich stipendia jdou peníze ze vstupného i z prodeje dárkových předmětů, které děti samy vyrábí. Najdete tam samé „eko“ věci jako mýdlo vyrobené ze starého oleje, peněženky a různá pouzdra ze zbytků látek nebo třeba látkové kapesníky (ano, opravdu je ještě někdo používá, nejen vaše babičky a dědečkové :)). Když se chcete plácnout přes kapsu, můžete si koupit tričko, díky kterému zaplatíte jednomu studentovi školné. Já se zamilovala do skořicových tužek a přemýšlím, že je zkusím třeba na Vánoce vyrobit kamarádům. Do celé skořice prostě strčíte náplň a pak seříznete do špičky. Skořicová vůně vás tak provází celým dnem 🙂

Další podporou místních dětí je program, kde získají za vytříní pěti kilogramů odpadu jeden semestr studia nějakého předmětu zdarma. Můžou se tak učit anglicky, dozvědět se něco o udržitelnosti životního prostředí, rozšiřovat si povědomí o umění a další. V celé škole prý měsíčně vytřídí jednu tunu odpadu. Jendu tunu! To je 1 000 kilogramů, to máte 12 000 kilogramů ročně. To už se na životním prostředí určitě projeví.

Ideamakeři a inovátoři
Takhle vypadá Aquaponics – první část jsou kytičky zalévané vodou z rybníka …

V Green School stále vznikají nové a nové projekty, které řeší různé větší či menší problémy a reagují na ně inovativním řešením. Třeba tenhle: Indonéská kuchyně je obecně hodně založená na oleji. Když vám to na oleji nesmaží, tak vám to v něm pro jistotu přímo vaří (machruju, pač jsem na Lomboku byla na cooking class :)). Takže máte spoustu použitého oleje. Ten se pak údajně přeprodává levnějším podnikům. A když ho vysmaží i tam, tak ho zkusí střelit ještě jednou. No lahoda! Green School tenhle olej sbírá a děti z něj v hodinách chemie vyrábí buď mýdlo (které sice nemá krásnou růžovou barvu, ale je funkční) a nebo palivo do školních bio-busů.

Mimochodem, školní autobus je další super věc. Rodiče nemusí děti vozit jednotlivě a zbytečně znečišťovat ovzduší, ale autobusy je pěkně všechny posbírají od Ubudu až po Canggu.

… hned vedle pak rybníčky s rybkama.

Děti tu jsou vedeny k inovativnímu přístupu a kreativitě. Jeden z projektů, na kterém v současné době pracují, je prototyp bambusového kola, které by mělo fungovat i na elektřinu. Jiným již dokončeným projektem je Aquaponics. Jde o systém, kde rostou kytičky, jejichž kořeny vytváří plankton pro ryby žijící ve vedlejším rybníčku, ze kterého jde zase voda na zalévání kytiček. Je to taková krásná symbióza.

Zpomal a buď přítomý

Studenti Green School obecně zlepšují prostředí kolem sebe (nejen ve škole) všemi možnými způsoby. Když pak jdete po dost hrbolaté a kamenité cestě, kde musíte dávat bacha, abyste se nenatáhli, přemýšlíte, proč nezapracují trochu i na tomhle. „Mají to zakázané,“ vysvětluje nám průvodkyně. „Zakladatel Green School, si přál, aby to tu zůstalo, jak to je – víte proč?“ ptá se nás. Jeden z účastníku si všiml, že to jsou lávové kameny, ale víc nikdo nevymyslel. A teď pozor! John Hardy to chtěl proto, aby bylo v Green School místo, kde člověk musí zpomalit. Kde musíte dávat pozor a být maximálně přítomní, prostě mindfullnes. Když po té cestě jdete,  říkají tomu mindfull walking. Ten přístup se mi moc líbí.

Tohle asi bez komentáře 🙂

Nesnaží se děti ochránit a udělat preventivní opatření, aby se někdo nezranil tím, že tam udělají pěknou rovnou cestu. Oni od malička učí děti, aby si prostě dávali bacha, protože v životě jim nikdo rovnat cestu nebude. To je přece krásná metafora.

K prožívání přítomných okamžiků pomáhá i každodenní gong, který se ve dvě odpoledne rozezní celým areálem. V ten okamžik všichni všeho nechají a dvě minuty jsou v tichu přítomní, teď a tady. Takže si pak nemůže nikdo stěžovat, že se přes den ani na minutu nezastavil 🙂

Podpora a důvěra místo izolace

Dalším super příkladem je syn naší průvodkyně. Tenhle čtrnáctiletý klučík si vymyslel, že pojede na nějaký ostrov učit děti angličtinu. Semestr chodil na hodiny pedagogiky, aby pak mohl odjet na týden věnovat se něčemu (z mého pohledu) smysluplnému. Když se vrátil, řekl, že to byl jeho nejlepší týden v životě. Podotýkám, že to byl týden bez rodičů. Všechno si sám naplánoval a zjistil. Mám pocit, že v Čechách by k tomuhle byl svolný málokterý rodič. Jen když jsem já sama (skoro ve třiceti letech) řekla, že jedu na měsíc a půl na Bali, rodiče mě v tom rozhodně nepodpořili. Naopak. Pořád poslouchám, jak je to nebezpečné, jak se o mě bojí a jak se těší až budu zase doma. Přála bych si, aby na mě místo toho byli hrdí a řekli si: „Ty jo, máme doma holku, co se nebojí jet sama objevovat svět a něčemu se tam učit.“ Mají mě rádi, a tak se mě snaží ochránit před nebezpečím celého světa. Ale už to tak trochu hraničí s opičí láskou. Když vás rodiče chtějí izolovat od nebezpečí, zároveň vás izolují i od všeho ostatního. Jste jako skleníková kytička. No a přesně tohle se v Green School nenosí. Tam děti podporují v jejich snech a věří v jejich schopnosti. A tak vychovávají doslova change makery – lidi, co mění svět k lepšímu.

Třeba Melati and Isabel Wijsen se pustily do projektu Bye bye plastic bags a dělají osvětu ohledně problematiky plastů na Bali. Šíří petice, přednáší na školách, festivalech, pořádají společné úklidy pláží a nabízí pytlíky z alternativních materiálů, které lze používat opakovaně. Možná je to pro vás klišé, tohle dneska už dělá kde kdo (třeba Trash Hero, Bezobalu, Czech Zero Waste, Green Books a další). Ale ony s tím začaly, když jim bylo deset a dvanáct let. Když mě bylo deset, tak jsem si hrála s panenkama a chodila do tanečků. Rozhodně jsem nepřesvědčovala politiky o tom, aby podpořili bezpytlíkový svět. Čím vším si během toho prošly, co se naučily a čeho dosáhly si můžete poslechnout v TED talku 😉

O udržitelnosti se jen nemluví, udržitelnost se žije
Z nepotřebných duší starých kol můžete dát duši třeba takovýmhle prima křesílkům.

Další skvělá věc na Green School je, že se o udržitelnosti jen neučí a nefilosofuje, ale že se doopravdy žije. Ať už jde o čelní skla aut, která se používají místo tabulí, nebo třeba suchý záchod, díky kterému se šetří voda. Legrační je, že ho najdete vždy ve dvojicích – jeden na čůrání a jeden na kakání. A pozor, vůbec nesmrdí jako naše kadibudka na chalupě. Hodí přes to nějakou takovou hlínu (netuším, co to je), mají tam vonné tyčinky a upřímně – je to jeden z nejhezčích a nejvoňavějších záchodů, který jsem v Indonésii navštívila 🙂

Zahrádka a malé hospodářství. Mají slepice, krávy, husy, pěstují rýži, ovoce a zeleninu, aby věděli, odkud jaké jídlo pochází a jak se vyrábí. Jednou týdně ze surovin společně vaří. Teď si budete asi ťukat na čelo, ale já sama jsem třeba dlouho nevěděla, jak vypadá rýže. Myslela jsem si, že roste někde pod tou vodou a ne že to vypadá jako obilí. Tohle velké odhalení jsem uskutečnila až jako turista, když jsem se na ta rýžový pole přijela podívat. Díky této zkušenosti ještě víc oceňuji, že jsou děti v kontaktu s přírodou už odmalička a nedopadnou jak já.

Komunita change makerů

Green School mi, jak jste už asi pochopili, doslova vyrazila dech. Přála bych si, aby do takové školy, kde do sebe vše zapadá a společně dává smysl, mohl chodit každý. Detaily typu že děti mají ve škole jógu nebo že součástí jejich maturity je něco jako TED talk (prakticky taková hluboká sebereflexe, které říkají Green stone) ve mně celkové nadšení z filosofie školy ještě posílily.

Myslím, že Green School není primárně o vzdělávání, ale především o budování komunity change makerů. Je to snaha o budování lepší společnosti a lepšího světa pro nás pro všechny a mě moc bavilo a těšilo být toho součástí aspoň na jedno dopoledne. 

Green School – místo, kde se rodí changemakeři

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *